Následující příběh svérázným pohádkovým způsobem odhaluje způsob jak funguje současný finanční systém.
Fabián si s rozechvěním připravoval projev k zítřejšímu veřejnému shromáždění. Vždy toužil po prestiži a moci, a teď se jeho sny konečně měly naplnit. Byl zlatníkem, vyráběl šperky a ozdoby, ale tato práce už ho dlouho neuspokojovala. Potřeboval nějaký vzrušující náročný úkol, a teď měl připraven i konkrétní plán.
Lidé od nepaměti užívali systému přímé výměny zboží, barteru. Zajišťovali rodiny tím, že buď sami pokrývali všechny své potřeby, anebo se na něco specializovali. Všechny výrobní přebytky pak směňovali za přebytky jiných řemeslníků. Pravidelné tržní dny bývaly hlučné a prašné, ale lidé se srdečně zdravili a hřál je pocit přátelství a sounáležitosti. Tržnice byly veselými místy, avšak později tam bývalo už příliš mnoho lidí a u smlouvání docházelo k častým sporům. Na popovídání skoro nezbyl čas. Bylo načase vymyslet jiný, lepší systém.
Lidé byli vcelku šťastní a užívali plodů své práce. Jednotlivá společenství si vytvořila vlastní vlády, jejichž úkolem bylo chránit svobodu a práva každého jednotlivce a zajistit, aby nikdo nebyl jiným nucen dělat cokoli, co by bylo proti jeho vůli. To bylo jediným posláním vlády a každého vládce dobrovolně podporovala komunita, která si ho vybrala.
Jediným problémem, který tyto vlády nebyly schopny řešit, byl obchod. Bylo to problematické: má nůž cenu jednoho, nebo snad dvou košíků kukuřice? Co má větší hodnotu: kráva, nebo vůz? … atd.
Ale nikdo neuměl vymyslet nic lepšího.
Pak přišel Fabián a prohlásil: „Znám způsob jak vyřešit problém s barterovými obchody. Jestli ho chcete poznat, přijďte zítra na veřejné shromáždění.”
Příští den se lidé sešli na velkém shromáždění kde Fabián podrobně vysvětloval svůj nový „peněžní“ systém. Vypadalo to dobře a nedočkavě se ho ptali: „Jak můžeme začít?“ Fabián řekl: „Zlato, z nějž vyrábím ozdoby a šperky, je vynikající kov. Neztrácí lesk, nereziví a dlouho vydrží. Z části svého zlata udělám mince a každé takové minci budeme říkat dolar.“
Vysvětlil, že základem funkce nového systému budou „peníze“, které se stanou skutečným prostředkem spravedlivé výměny, mnohem lepším a dokonalejším než dosavadní výměnný obchod.
Jeden z guvernérů se zeptal: „A co když někdo najde zlato, a začne si mince vyrábět sám?”
„To by bylo velmi nepoctivé“ – pohotově odvětil Fabián. „Budou se používat jen mince schválené vládou, které na sobě budou mít vyraženo zvláštní označení.“ Návrh zněl opravdu rozumně, a tak navrhli aby každý dostal stejný počet mincí.
„Já si ale zasloužím víc,“ ozval se výrobce svíček. „Mé svíčky přece používá každý.“ „Ne ne,“ namítali farmáři, „bez potravy nelze žít, a proto bychom nejvíce měli dostat my!“ A vypukla hádka. Fabián je chvíli nechal a nakonec řekl: „Protože se neumíte dohodnout navrhuji, aby ode mne každý dostal tolik mincí o kolik požádá. Nebudou v tom žádná omezení, kromě povinnosti splatit dluh. Čím víc dostanete, tím více mi po roce budete muset vrátit.“
„A co z toho budeš mít ty?” ptali se ho.
„Protože vám poskytnu službu obstaráváním peněz, mám za svou práci nárok na odměnu. Povězme, že dokud mi je budete dlužni, vrátíte mi za každých 100 poskytnutých mincí každoročně 105 mincí. Těch 5 mincí navíc bude mou odměnou za poskytovanou službu a budu ji nazývat úrokem.“ Zdálo se, že nikdo nepředloží lepší návrh, a pětiprocentní odměna vypadala rozumně. „Dobrá,“ řekl nakonec Fabián, „přijďte ke mně příští pátek a můžeme to spustit.“
Pak už Fabián neztrácel ani vteřinu. Dnem a nocí razil mince a ke konci týdne byl hotov.
Lidé se seřadili do zástupu před jeho obchodem, a když si nové mince prohlédli a schválili guvernéři, byl systém uveden do praxe.
Někteří si půjčili zprvu jen pár mincí, aby nový systém mohli vyzkoušet. Brzy shledali, že peníze jsou skvělá věc a zanedlouho už všechno hodnotili ve zlatých mincích, dolarech. Hodnota, kterou teď začali připisovat všemu zboží, se nazývala „cenou“ a závisela především na množství práce potřebné k výrobě oceňované věci. Jestliže výroba vyžadovala hodně práce a času, byla cena přiměřeně vysoká, zatímco věci vyrobené s malým úsilím byly poměrně levné.
V jednom městě žil Petr, široko daleko jediný hodinář. Ceny měl vysoké, protože zákazníci byli ochotni platit za jeho hodinky značné sumy. Později však začal hodinky vyrábět i jiný člověk a aby získal zákazníky nabízel je za nižší cenu. Petr byl nucen reagovat a ceny hodinek brzy poklesly, protože oba hodináři se snažili poskytovat co nejvyšší kvalitu za co nejméně peněz. Tak se zrodila opravdová konkurence.
Podobné to ale bylo i u stavitelů, přepravců, farmářů… prakticky v každém oboru. Protože měli volnost výběru, vybírali si zákazníci to, co považovali za nejlepší transakci. Žádná umělá ochrana, jako například licence nebo cla či povolení, která by bránila podnikat v dané oblasti dalším lidem neexistovala. Životní úroveň postupně rostla a lidé se sami divili, jak se předtím vůbec mohli obejít bez peněz.
Koncem roku opustil Fabián své zlatnictví a šel navštívit ty, kteří mu dlužili peníze. Někteří měli více mincí než si vypůjčili, což však znamenalo, že jiní jich měli méně, protože v oběhu byl jen omezený počet mincí. Ti, kteří jich měli více než si vypůjčili mu bez problémů vrátili 100 plus dalších 5, ale i tak si museli vzít znovu půjčku k dalšímu podnikání.
Ostatní si s překvapením uvědomili, že svůj dluh a úrok nemohou splatit. Proto dříve, než jim půjčil další peníze, si Fabián vzal do zálohy něco z jejich majetku a v příštím roce se všichni snažili získat požadovaných 5 mincí navíc. Nikdo nepochopil, že se podobně jako jejich vlastní země nemohou zbavit dluhu dokud nevrátí všechny mince, ale i pak jim zbývá vrátit za každých 100 ještě 5 mincí, které ve skutečnosti nebyly fyzicky v oběhu. Kromě Fabiána totiž nikdo nepochopil, že splatit úrok bylo prostě nemožné – protože k tomu potřebné dodatečné mince se nikdy nedostaly do oběhu, takže někdo nutně musel být poškozen.
Pravda, i Fabián občas utrácel peníze na vlastní nákupy, ale nemohl utratit 5% z celé ekonomiky sám pro sebe. Lidí byly tisíce a on byl sám. Navíc byl stále ještě zlatníkem, a už to zajišťovalo slušné živobytí.
V zadní části dílny měl trezor, a tehdy některé napadlo, že by si u něj mohli ukládat část svých mincí kvůli bezpečnosti. Za to si zlatník účtoval malý poplatek podle množství uložených peněz a doby úschovy. Majiteli peněz vystavil stvrzenku. Když šel takový člověk nakupovat, obyčejně s sebou nenosil zlaté mince. Místo peněz přenechal obchodníkovi jednu či několik „fabiánovských“ stvrzenek (podle ceny nakupovaného zboží). Obchodníci stvrzenky uznávali a přijímali je rádi, protože věděli, že si je u Fabiána kdykoli mohou vyměnit za mince. Avšak místo směňování stvrzenek za zlato si je začali předávat z ruky do ruky. Lidé měli k stvrzenkám velkou důvěru – považovali je za stejně hodnotné jako mince.
Fabián si brzy povšiml, že lidé vyžadují výměnu stvrzenek za mince jen zřídka a uvažoval: Mám vlastně jejich zlato stále u sebe a přitom musím tvrdě pracovat a razit nové mince. Není to směšné? Nenašlo by se snad dost lidí, kteří by toho ležícího zlata ochotně využili za úroky? Stejně jen nečinně leží v trezoru a málokdo si ho vybere. Když mohu použít mince z trezoru nemusím vyrábět další. Nejsou to sice moje peníze, ale mám je u sebe, a to je nejdůležitější.
Zpočátku velice opatrně půjčoval vždy jen pár mincí, na krátkou dobu, a i to jen tehdy, když byl skálopevně přesvědčen, že je dlužník včas vrátí. Ale postupně nabral odvahy a půjčoval stále větší a větší obnosy.
Když se na něj jednoho dne kdosi obrátil s žádostí o vysokou půjčku, Fabián navrhl: „Co kdybychom to udělali takto? Místo abyste u sebe nosil všechny ty peníze, můžete si je uložit u mne, a já vám vystavím několik stvrzenek v jejich hodnotě.“ Dlužník souhlasil a odešel s hromadou potvrzenek. Tak získal klient půjčku, zatímco zlato ani na sekundu neopustilo trezor. Když odešel, Fabián se rozesmál. Vlk se nažral a koza zůstala celá! Mohl „půjčovat“ zlato, ale přitom ho mít stále u sebe.
Známí, neznámí, přátelé i nepřátelé – všichni k uskutečňování svých podnikatelských plánů potřebovali peníze – a vždy, když mohli dokázat, že jsou schopni dluh splatit, dostali potřebnou půjčku. Fabián tak mohl prostým vypisováním stvrzenek půjčovat mnohem vyšší sumy, než byla hodnota těch uložených v trezoru, a přitom ani nebýt vlastníkem půjčovaného zlata. Dokud se majitelé nepřihlásí o své zlato a důvěra lidí je zachována, je to bezpečný postup.
Fabián vedl účetní knihu, v níž evidoval dluhy a úvěry každého dlužníka. Ukázalo se, že obchod s půjčováním peněz je opravdu velmi výnosný. Jeho společenské postavení rostlo téměř současně s jeho bohatstvím. Stal se váženým mužem budícím úctu a jeho názorů ve finančních otázkách si vážili téměř jako proroctví.
O jeho aktivity se časem začali zajímat i zlatníci z jiných míst a jednoho dne se ho vydali navštívit. Vysvětlil jim, co dělá, ale velice zdůrazňoval, aby všechno zachovali v tajnosti. Kdyby se to prozradilo celý systém by zkrachoval, a proto se zlatníci dohodli, že vytvoří tajnou alianci. Pak se vrátili domů a začali se činit tak, jak je Fabián naučil. I u nich začali lidé brát stvrzenky jako rovnocenné zlatu a mnozí je odevzdávali k bezpečné úschově do trezorů stejně jako mince. Když chtěl jeden obchodník zaplatit zboží druhému, prostě jen vypsal příkazní lístek s pokynem Fabiánovi, aby peníze z jeho účtu přesunul na účet jiného obchodníka. Úpravu čísel na obou účtech zvládal Fabián během několika minut.
Nový způsob brzy získal velkou oblibu a příkazovým lístkům k převodu peněz se začalo říkat „šeky“.
Později se zlatníci z různých míst pozdě v noci znovu tajně sešli a Fabián jim vysvětlil nový plán.
Následující den se sešel se všemi vládními představiteli a řekl: „Stvrzenky, které vydáváme jsou velmi populární. Jistě jich používá i většina z vás a sami říkáte, že je to výhodné.“ Představitelé souhlasně přikyvovali, ale v duchu přemýšleli, v čem asi je problém. „Tedy k věci,“ pokračoval Fabián, „některé z těchto stvrzenek jsou falešné, protože je vystavují podvodníci. To musí přestat.“
Vládní představitelé se zděsili. „Co bychom proti tomu mohli udělat?“ ptali se. Fabián odpověděl: „V první řadě navrhuji, aby si monopol na tisk nových stvrzenek vyhradil stát. Bude je tisknout na zvláštní papír s velmi komplikovaným obrázkem a každou stvrzenku pak podepíše hlavní guvernér. My zlatníci rádi uhradíme náklady za tisk, protože nám to ušetří spoustu času s vypisováním stvrzenek.“
Představitelé řekli: „Naším úkolem přece je chránit občany před podvodníky a myslíme, že je to dobrá rada.“ A tak schválili tisk nových stvrzenek, které dostaly název „bankovky“.
„Druhý problém je v tom,“ pokračoval nato Fabián „že někteří těží zlato a razí vlastní zlaté mince. Navrhuji, abyste vydali zákon nařizující aby každý, kdo objeví zlato, byl povinen odevzdat ho státu. Samozřejmě, že za ně náhradou dostane bankovky a mince.“
I tento návrh vyhlížel dobře, a tak bylo bez velkého váhání schválen a neprodleně vydáno velké množství nových bankovek. Na každé byla vytištěna určitá hodnota – 1 dolar, 2 dolary, 5 dolarů, 10 dolarů atd. Nepatrné náklady spojené s tiskem uhradili zlatníci.
Lehké a skladné bankovky se nosily mnohem pohodlněji a obyvatelstvo je brzy akceptovalo. Ale i přes svou popularitu používali nových bankovek a mincí jen v 10% všech transakcí. Záznamy ukázaly, že 90% z nich bylo i nadále prováděno prostřednictvím šeků.
Nato se Fabián pustil do realizace druhé části svého plánu. Až dosud lidé za úschovu peněz u něj platili. Aby přilákal více peněz do svého sejfu, Fabián vkladatelům nabídl, že bude ze sumy jejich vkladu platit 3% úrok. Většina lidí byla přesvědčena, že Fabián půjčuje dlužníkům peníze za 5% úrok, takže jeho zisk ještě stále představuje dvouprocentní rozdíl. Mimo se zdálo zjevně lepším dostat 3% než za úschovu peněz ještě platit.
Objem úspor rychle rostl a zaplňoval další sejfy.
Kdyby v takovém případě nebyl k dispozici dostatek peněz pojali by lidé podezření, zejména když jejich vkladní knížky vykazovaly vysoké vklady. Kromě toho mohl Fabián za každých 900 dolarů, které půjčoval a osobně vypisoval šeky, požadovat úrok 45 dolarů, tedy 5% z 900. Když se mu dluh i s úrokem vrátil, čili dostal 945 dolarů, stornoval 900 dolarů ve sloupci dluhů a ponechal si úrok ve výši 45 dolarů. Proto velice ochotně platil 3 dolary za každých vložených 100 dolarů, které nikdy neopustily jeho sejfy. To znamenalo, že z každých 100 dolarů, které měl v depozitu mohl dosáhnout 42% zisku, i když si lidé mysleli, že vydělává jen 2%. Stejně si počínali i ostatní zlatníci. Vyráběli tak peníze z ničeho, pouhými několika škrty pera, a pak za to inkasovali úroky.
Zlatníci už nerazili nové mince, razila je vláda, která tiskla také bankovky předávané zlatníkům k distribuci. Jedinými Fabiánovými náklady byly drobné poplatky za tisk. Zlatníci naproti tomu vytvářeli peníze formou úvěrů, z nichž brali úroky. Většina lidí si myslela, že emisi peněz zabezpečuje vláda. Stejně tak se domnívali, že Fabián půjčuje peníze, které si předtím uložil někdo jiný, i když bylo velmi zvláštní, že poskytováním půjček nedocházelo k snižování vkladů. Kdyby si všichni vkladatelé najednou chtěli vybrat své vklady, byl by celý podvod okamžitě odhalen.
Jakmile klient požadoval vysokou půjčku v bankovkách nebo mincích, proběhlo všechno jako na másle. Fabiánovi jednoduše stačilo vysvětlit vládě, že si růst počtu obyvatel a výroby vyžaduje víc bankovek a vláda mu je za malý poplatek ochotně nechala vytisknout.
Jednoho dne se u Fabiána objevil jeden bystrý muž a řekl: „Za každých sto dolarů, které půjčujete požadujete vrátit sto pět dolarů. To je ale nespravedlivý úrok. Požadovaných pět dolarů nebude nikdy možné splatit, protože jednoduše neexistují. Farmáři produkují potraviny, průmysl vyrábí zboží atd., ale vy jen množíte peníze.“
„Předpokládejme, že v celé zemi jsou jen dva podnikatelé, zaměstnávající všechny lidi. Oba si od vás půjčí po 100 dolarech. Za mzdy a materiál utratí po 90 dolarech a zbude jim zisk ve výši 10 dolarů (příjem). To znamená, že celková kupní síla bude 90 dolarů + 2 krát po 10 dolarech, čili 200 dolarů. Aby vám však splatili půjčku, museli by prodat celou svou produkci za 210 dolarů. Bude-li jeden z nich mít štěstí a celou svou produkci prodá za 105 dolarů, může druhému zůstat nanejvýš 95 dolarů.“ (Když je celková kupní síla 200 dolarů a jeden z podnikatelů dostane 105, zůstane v rukou zákazníků jen 95 dolarů, za něž si budou moci koupit zboží druhého podnikatele.) „Část zboží tedy bude neprodejná, protože neexistují peníze, za něž by ho bylo možné koupit. Ten podnikatel vám zůstane dlužen 10 dolarů, a tuto částku vám bude moci splatit jen tehdy, když si znovu vypůjčí. Je to nemožný systém,“ řekl ten muž a mínil: „Správně byste měl vydat 105 dolarů, t.j. 100 dolarů mně a 5 dolarů na své útraty. Takto bude v oběhu 105 dolarů a dluh bude možné splatit.“
Fabián ho klidně vyslechl a pak řekl: „Ekonomika financí, mladý muži, je velmi komplikovaná záležitost vyžadující dlouholeté studium. Dovolte, abych se o tyto záležitosti staral já a vy se starejte o své. Musíte se stát produktivnějším, zvyšujte výrobu, snižujte náklady a buďte lepším obchodníkem. Já vám v tom budu vždy ochotně pomáhat.”
Muž odešel, ale Fabián ho nepřesvědčil. S jeho finančními operacemi nebylo něco v pořádku a ten člověk vycítil, že nedostal upřímnou odpověď.
Většina však Fabiána respektovala: „Je to odborník, ostatní se určitě mýlí. Podívejte jak se země vyvinula, jak vzrostla výroba – máme se nesporně lépe.“
Avšak aby podnikatelé měli z čeho platit úroky z půjček, museli začít zvyšovat ceny. Dělníci si náhle stěžovali, že jejich platy jsou příliš nízké. Zaměstnavatelé ale odmítali zvyšovat mzdy s tvrzením, že by je to zruinovalo. Ani zemědělci nemohli dostat spravedlivou cenu za své produkty a hospodyně naříkaly, že potraviny jsou příliš drahé.
Nakonec někteří začali i stávkovat, což bylo do té doby neslýchané. Jiné chudoba zcela deprimovala a jejich přátelé a příbuzní si jim nemohli dovolit pomáhat. Většina lidí přestala vnímat skutečné bohatství všude kolem sebe – úrodné půdy, obrovských lesů, nerostů či stád dobytka. Mysleli už jen na peníze a pořád měli pocit, že jich mají málo. Systém však nikdy nezpochybňovali; byli přesvědčení, že všechno má pod kontrolou stát.
Pár jich pak dalo dohromady přebytečné peníze a založili „úvěrové“ či „finanční“ společnosti. Takto mohli získat 6 nebo i více procent, což bylo lepší, než 3 procenta, která platil Fabián. Mohli však půjčovat jen peníze, které skutečně vlastnili – neměli ta zvláštní zplnomocnění umožňující vytvářet peníze z ničeho, prostým záznamem čísel do knih.
Protože tyto finanční společnosti začínaly Fabiána a jeho přátele znepokojovat, rychle založili několik vlastních. Ve většině případů skoupili jiné společnosti ještě předtím, než stačily rozvinout svou činnost. Brzy se všechny tyto finanční společnosti ocitly v jejich rukou nebo je měli pod kontrolou.
Ekonomická situace se zhoršovala. Zatímco dělníci byli přesvědčeni, že jejich šéfové vydělávají příliš mnoho, jejich šéfové tvrdili, že zaměstnanci jsou líní a nepracují dost poctivě po celý den. Obviňovali se navzájem, vláda nebyla schopna předložit žádné řešení a kromě toho se jako nejakutnější problém ukázal boj s rostoucí chudobou. Stát proto spustil projekty sociální péče a přijal zákony, nutící lidi aby na ně přispívali. Mnohé to pohněvalo – věřili totiž v tradiční představu vzájemné pomoci na dobrovolném základě.
„Tyto zákony legalizují loupež. Vzít člověku něco proti jeho vůli je bez ohledu na účel použití obyčejná krádež.“
Ale lidé se cítili bezbranní a obávali se, že nebudou-li platit skončí ve vězení pro dlužníky. Projekty sociálního zabezpečení sice zpočátku přinesly jistou úlevu, ale problém se zakrátko vrátil a k jeho řešení bylo zapotřebí ještě více peněz. Náklady spojené se záchytnými systémy stále rostly a spolu s nimi i státní byrokracie.
Vládní představitelé byli většinou poctiví muži, kteří se snažili zastávat svou funkci co nejlépe. Neradi žádali peníze od lidí, a tak nakonec nezbylo než si vypůjčit u Fabiána a jeho přátel. Neměli ovšem ani potuchy jak tento dluh splácet.
Rodiče si už nemohli dovolit platit učitele vyučující jejich děti. Nemohli si dovolit platit lékařům. Stát byl nucen převzít tyto činnosti na sebe. Učitelé, lékaři a mnozí další se stali státními zaměstnanci.
Jeden po druhém bankrotovali i přepravci, a tak mohl Fabián na každých 100 dolarů v bankovkách a mincích, které měl v depozitu, půjčovat 200, 300, 400 a někdy až 900 dolarů. Musel jen dávat pozor, aby nepřekročil poměr devět k jedné, protože jedna osoba z desíti někdy požadovala své úspory v hotovosti.
Jen málo státních zaměstnanců bylo spokojeno se svou prací. Dostávali sice slušný plat, ale ztratili identitu. Stali se drobnými kolečky obrovského stroje. Neexistoval prostor pro vlastní iniciativu, za mimořádné úsilí se jim dostávalo jen minimálního uznání, jejich příjem byl fixní a k úpravě platu či služebnímu postupu docházelo jen tehdy, když jejich nadřízený odešel do důchodu nebo zemřel.
Zoufalí vládní představitelé se rozhodli požádat Fabiána o radu. Považovali ho za velmi moudrého člověka, který budil dojem, že ví jak vyřešit záležitosti okolo peněz. Pozorně si je vyslechl a pak řekl: „Mnozí lidé neumí řešit vlastní problémy – potřebují někoho, kdo by to dělal za ně. Jistě budete souhlasit, že většina lidí má právo na štěstí a zajištěné základní věci k životu. Vždyť jedno z našich nejdůležitějších hesel říká: Všichni lidé jsou si přece rovní, ne?”
„Jediný způsob, jak všechno vrátit do rovnováhy, je vzít přebytečné bohatství bohatým a dát ho chudým. Začněte zdaňovat. Čím více někdo má, tím víc bude muset platit. Vybírejte daně od každého člověka podle jeho schopností a rozdávejte každému podle jeho potřeb. Školy a nemocnice musí být bezplatně k dispozici všem, kteří si to nemohou dovolit…”
Pronesl dlouhou plamennou řeč plnou velkých ideálů a zakončil ji slovy: „A nezapomeňte, že mi dlužíte peníze. Půjčujete si u mne už dlouho. Ale já vám chci pomoci a proto souhlasím, abyste mi platili jen úroky. Jistinu ponecháme jako nesplacený kapitálový dluh a vy mi budete platit jen úroky.“
Vládní představitelé odešli a aniž by důkladněji přemýšleli nad reálností Fabiánových koncepcí zavedli odstupňovanou daň z příjmu – čím víc vyděláš, tím vyšší bude tvá daňová sazba. Nelíbilo se to nikomu, ale člověk měl jen dvě možnosti: buď bude platit daně, anebo skončí ve vězení.
Obchodníci byli opět nuceni zvyšovat ceny. Dělníci žádali vyšší platy a tak buď doháněli zaměstnavatele k bankrotům, anebo k tomu aby začali nahrazovat lidi stroji. To vyvolalo další zvyšování nezaměstnanosti a přinutilo stát zavést další sociální projekty a zvyšovat sociální dávky.
Aby v některých odvětvích průmyslu udržela zaměstnanost, byla zavedena cla a další ochranné mechanizmy. Někteří lidé si začali klást otázku, zda je smyslem výroby vyrábět zboží nebo udržovat zaměstnanost.
Protože se všechno náhle zhoršovalo, snažili se regulovat platy, ceny a nakonec úplně všechno. Stát se snažil získat více peněz pomocí daně z obratu, daně ze mzdy a dalších daní. Někdo si povšiml, že bochník chleba, cestou od farmáře pěstujícího pšenici až k hospodyni, na sebe nabalí více než 50 druhů daní.
Objevili se „experti“ a někteří z nich se dostali do vlády, ale časem musel každý z nich odstoupit, protože skoro ničeho nedosáhl. I když podrobil daně „restrukturalizaci“ celková daňová zátěž neustále vzrůstala.
Fabián začal požadovat splácení svých úroků, což pohlcovalo stále větší podíl z daní.
Poté začaly vznikat politické strany – lidé se začali hádat, která skupina guvernérů by uměla nejlépe vyřešit jejich problémy. Handrkovali se o jednotlivé osobnosti, idealizmus, pověst politických stran, tedy o všem možném mimo skutečných problémů. Městské rady se začaly dostávat do potíží.
V nejednom z měst přesáhla výška úroků z dluhů daně vybrané v daňovém roce. Suma nesplacených úroků neustále vzrůstala v celé zemi – a nesplacený úrok byl zatížen dalším úrokem.
Postupně se ohromná část skutečného bohatství země dostala do rukou Fabiána resp. jeho přátel – zlatníků – a s tím se zvýšila i jejich kontrola nad lidmi. Ale pořád ještě nebyla úplná. Fabián a jeho přátelé věděli, že nebudou mít situaci pevně v rukou dokud nebude pod kontrolou každá osoba.
Většina lidí nesouhlasících s daným systémem, mohla být snadno umlčena finančním tlakem nebo vystavena veřejnému posměchu. Proto Fabián s přáteli skoupili většinu denníků, televizních a rozhlasových stanic a pečlivě si vybírali ty, kteří v nich pracovali. Mnozí z nich měli upřímnou snahu zlepšit tento svět, ale nikdy nepochopili jak jsou zneužíváni. Jejch řešení se vždy zabývala jen následky problémů, ale nikdy jejich skutečnými příčinami.
Existovalo vícero novin: pravicové, levicové, jedny pro pracující, jiné pro manažery, atd. Nezáleželo na tom, kterým z těch novin jsi věřil, pokud jsi nezačal přemýšlet nad skutečným problémům.
Fabiánů plán byl téměř před završením – celá země měla vůči němu dluhy. Prostřednictvím vzdělávání a masových médií kontroloval i to, o čem lidé přemýšlejí. Dokázali už přemýšlet jen nad tím a věřit jen tomu, co jim diktoval.
Když má člověk více peněz než může utratit pro své potěšení, co by ho asi ještě mohlo nadchnout? Pro ty s touhou po vládnutí je jedinou odpovědí moc – holá absolutní moc nad ostatními. Do masmédií a vlády se dostávali idealisti, ale pro skutečnou kontrolu vybíral Fabián jen lidi s mentalitou vládců.
Touto cestou se dal většina zlatníků. Poznali co znamená vlastnit obrovské bohatství, avšak ten pocit je už neuspokojoval. Potřebovali výzvu, nové emoce a jejich nejnovější zábavou se stala moc nad masami.
Byli přesvědčení, že jsou lepší než ostatní. „Vládnout je naše právo a povinnost. Masy neví, co je pro ně dobré. Potřebují aby je někdo vedl a usměrňoval. Vládnout je naše přirozené právo.“
Fabián s přáteli zlatníky vlastnili mnoho bank půjčujících peníze. Samozřejmě, byly v soukromém vlastnictví různých majitelů. Ti si teoreticky si konkurovali, ale ve skutečnosti úzce spolupracovali. Když se jim podařilo přesvědčit několik vládců, založili instituci nazvanou Centrum peněžních rezerv, což vlastně byla centrální banka. Dokonce přitom nepoužili ani vlastní peníze, ale vytvořili úvěr krytý částí vkladů svých zákazníků.
Táto instituce byla fasádou systému regulujícího emisi peněz a vzbuzovala dojem, že jde o činnost prováděnou vládou. Kupodivu se však členem jejího představenstva nemohl stát žádný člen vlády ani státní zaměstnanec.
Vláda si přestala půjčovat přímo od Fabiána, a začala využívat systému dluhopisů Centra finančních rezerv. Zárukou byla předpokládaná výška daňových příjmů v nesledujícím roce. To bylo přesně v souladu s Fabiánovým plánem – odpoutat od sebe každé podezření a vzbudit dojem, jakoby šlo výlučně o operace státu, ale přitom ze zákulisí stále všechno řídil.
Takto měl Fabián nepřímo v hrsti vládu, která byla nucena poslouchat ho na slovo. Chvástal se: „Svěřte mi pod kontrolu peníze státu a bude mi jedno, kdo tvoří zákony.“ Bylo tedy úplně lhostejné, která byla zvolena skupina vládců. Krevní oběh státu, peníze, měl pod kontrolou Fabián.
Vláda se takto dostávala k penězům, ale každá půjčka byla zatížená úrokem. Stát utrácel stále víc peněz na sociální péči a sociální dávky a brzy začal mít problémy se splácením úroků, o splácení jistiny nemluvě.
Našli se však lidé, kteří se začali ptát: „Peníze jsou přece systém vytvořený člověkem. Nedal by se přizpůsobit tak, aby lidem sloužil místo aby nad nimi vládl?” Takových lidí ale bylo stále méně a jejich hlasy zanikaly v bláznivé honbě za úroky, které ve skutečnosti nebyly vytvořeny v peněžní formě, a tedy vlastně vůbec neexistovaly.
Vlády se střídaly, měnily se názvy politických stran, ale hlavní politický směr se nezměnil, bez ohledu na to, která vláda byla „u kormidla“. Fabiánův vytoužený cíl byl každým rokem blíže. Politika už lidem neříkala nic a přestali se o ni zajímat. S vypětím posledních sil platili daně a něčeho navíc už nebyli schopni. A tehdy dozrál čas pro Fabiánův poslední tah.
10% peněžní zásoby ještě bylo ve formě bankovek a mincí. Ty bylo nutné odstranit tak, aby to nevyvolalo podezření. Dokud lidé používali hotové peníze, mohli nakupovat a prodávat tak jak chtěli – do jisté míry stále ještě měli svůj život pod kontrolou.
Nosit u sebe bankovky a mince nebylo právě bezpečné. Šeky nebyli akceptovány za hranicemi místní komunity. Proto se hledal výhodnější systém. A s řešením opět přišel Fabián. Jeho organizace každému vydala malou plastovou kartičku s jménem, fotografií a identifikačním číslem.
Kdekoli klient předložil tuto kartu, majitel obchodu se spojil s centrálním počítačem a zkontroloval si platební schopnost klienta. Když byla v pořádku, mohl si nakoupit cokoli chtěl, a to až do určité výšky.
Zpočátku mohli lidé používat jen malé úvěrové sumy a když je do měsíce splatili, nemuseli platit žádný úrok. Pro zaměstnaného člověka to bylo skvělé, ale co si s tím mohl počít podnikatel? Musel instalovat stroje, vyrábět zboží, platit mzdu zaměstnancům, atd., prodat všechno své zboží a teprve pak mohl vypůjčené peníze vrátit. Když byl pozadu s placením, musel za každý měsíc zaplatit úrok ve výši 1,5% z dlužné sumy, což představovalo až 18% ročně.
Obchodníci neměli jiné východisko než přičíst těchto 18% k prodejní ceně. Tyto dodatečné peníze (18%) ovšem nikdo nikomu nepůjčil. Obchodníky v celé zemi postavili před původní neřešitelný úkol – z každých 100 dolarů, které si půjčili, museli vrátit 118 dolarů – přičemž těch 18 dolarů navíc nebylo nikdy vytvořeno.
Fabián s přáteli si ještě více zvýšili společenskou reputaci. Považovali je za vzory serióznosti a bezúhonnosti. Jejich vyjádření k problematice financí a ekonomiky byla přijímána s téměř posvátnou úctou.
Mnoho malých firnem zkolabovalo pod vahou neustále rostoucích daní. K různým činnostem byla nevyhnutná rozličná povolení, takže i firmy, které se ještě držely nad vodou, považovaly tyto podmínky za hodně tvrdé. Fabián vlastnil a měl pod kontrolou všechny velké společnosti se stovkami poboček. Zdánlivě si sice vzájemně konkurovaly, avšak měl je všechny pod kontrolou. Nakonec byli všichni ostatní konkurenti nuceni zanechat podnikání. Stejný osud postihl i instalatéry, tesaře, elektrikáře a většinu dalších malých odvětví – pohltily je Fabiánovy gigantické firmy, nad nimiž navíc držel ochrannou ruku stát.
Fabián se snažil, aby plastické platební karty úplně nahradily bankovky a mince. Plánoval, že když se stáhnou s oběhu všechny bankovky, budou nadále moci fungovat už jen firmy a obchodní společnosti využívající počítačový systém platebních karet.
Počítal s tím, že někteří lidé dříve či později o svou kartu přijdou nebudou moci nic kupovat ani prodávat, dokud opět neprojdou prověrkou a nedostanou nový průkaz totožnosti. Proto potřeboval zákon, který by mu umožňoval maximální kontrolu, zákon, pode nějž by každý člověk musel mít vytetované na ruce své identifikační číslo. Bylo by ho možné vidět pod speciální lampou napojenou na počítač. Každý takový počítač by byl napojen na výkonný centrální počítač, takže Fabián by věděl o každém člověku úplně všechno.
Konec
(Převzato a upraveno ze serveru mwm.cz)
